Janisek

Je to krátká povídka o špatných životních rozhodnutích. Přišla mi asi 6 hodin geniální, jak ve svém námětu, tak ve svém morálním dosahu. Potom se ukázalo, že to pochopitelně byly jen rozbouřené emoce. Nechávám se spoustou lidí vysávat a už to nehodlám do budoucna rozšiřovat. Spíš bych to chtěla umenšit. Tak mi držte palce.

Věříte na první dojem?

Ráda bych si nechala poradit, zda by člověk v životě měl dávat na svůj instinkt, chcete-li na první dojem. Já jsem na něj nedala a dnes toho hořce lituji.

Mnohokrát v životě je jedinec nucen rozhodovat o důležitých věcech ve stresu , v rámci kompromisů, pod tlakem času či situace. Mně se takové rozhodování přihodilo v době, kdy jsem cítila naprosto neovladatelný pud po biologickém rozmnožování a budování zázemí. Znáte to, hledáte byt, nejprve tam, kde to máte rádi (v nejhorší případě jste tam v dětství bydleli a máte tam ještě nějaké staré kamarády), potom hledáte byt kdekoli na MHD, potom nějaký ten rok bydlíte v pronájmu  v neutěšeném paneláku někde, kde se vám to ale opravdu nelíbí a už vám skutečně krapet tečou nervy.

Načež začnete hledat jakýkoliv finančně dostupný prostor k bydlení a pokud možno na dojezd do Prahy, kde jste existenčně vázáni. Do toho se shodou náhod narodí první dítě, které své první měsíce života tráví na 5 metrech čtverečních a koupete ho ve smradlavé cizí vaně. To už jste prakticky ochotni i ke stěhování do Milovic, jenže…

Zázrakem se objeví „prímová nabídka“, finančně dostupnější dvojdomek, v lokalitě, která je fajn a celkem to tam i znáte. Skrz vyhlídku přes tlusté brýle zvané ŘEŠENÍ, TO BY BYLO ŘEŠENÍ už vám nevadí žádná další doplňující informace. Že je to na poli, kde šíleně fičí a žádný rozumný prapředek by tam v životě nezkoušel ani přenocovat, že sice přiléháte k vesnici, ale katastrálně do ní nespadáte (ó ano, to je VELKÝ PROBLÉM), že dům už i se střechou stojí a musíte ho brát tak, jak je, že… Že budete mít těsně přiléhající SOUSEDY.

A ano, tenhle spis je vlastně hlavně o sousedech. Každý nějaké má. Sousedi jsou i ti, na které prakticky nevidíte, ti, které jen tušíte, či ti, s kterými s chutí strávíte dovolenou. I na úplné samotě je lepší nějaké sousedy mít, protože ti vás mohou vzdáleně kontrolovat a eventuelně nahlásit, že vás dlouho neviděli. Já bych naše, tehdy ještě budoucí, sousedy zařadila do kategorie ŽIVOTNÍ TREST JÁNEVÍMZACO. Ve chvílích zoufalství jen zpytuji a říkám si, že jsem asi někomu, třebaže nevědomky, musela hrozně ublížit. Protože tohle je tvrdá odplata.

Jak jste jistě pochopili, pro pořízení oné poloviny dvojdomku jsme se pochopitelně rozhodli, přičemž jsme nad výše uvedenými informacemi a zjištěními zavřeli oči, ačkoliv jedna z těch podstatnějších zněla, že naši sousedi jsou mladí a pán je právník ruského původu. A teď u některých z čtenářů jistě svítí varovné: předpojatost, generalizování, nesnáším tyhle vzorce… Přátelé, já nejsem, skutečně nejsem předpojatá. A důkazem je to, že jsem do toho šla. Ale po 8 letech soužití… jsem odporně, nechutně xenofobní a na ruštinu mám vypěstovanou skutečnou averzi. Včetně zvýšeného tlaku a bolestí hlavy. A já vím proč, o to je to horší.

Nevím, nikdy jsem nebyla žádný expert na soužití se sousedy. V dětství jsme bydleli ve vile na Hanspaulce (v bytě OPBH, aby si někdo nemyslel!), kde v každém domě jedna partaj byla tzv. hlídací. Byli to nasazení důvěrníci. Všichni o tom věděli a uměli s tím nějak vyjít. Já žila pod permanentní kontrolou zda zamykám vchod, zda se nehoupu na plotě atd. atp. To, že mnou zapálené polínko v suchém křoví zahrady doutnalo ještě druhý den ale důvěrnice nikdy nezjistila. Měla jsem jasné hranice a za ty se dalo jít v soužití v tomto prostředí jen málokdy.

A potom druhým extrémem byl pobyt na statku u dědečka. Tam nikdo ze sousedů neviděl, tak jsem mohla řádit, jak jsem chtěla. Tam šlo trénovat parkování mezi staré balíky slámy, dalo se tam střílet vzduchovkou na vajíčka (ano, ano…) nebo celý den trhat metrové kopřivy.  Jak já říkám, to bylo to místo, kam by člověk schoval autobus mrtvol a nikdo by to nikdy nezjistil… Prostě venkov.

A moje první setkání se sousedy u dvojdomku? Měli jsme se „domluvit“ na barvě fasády.  Tak a tady nastává (uznávám, že jsem k tomu došla po hodně dlouhém úvodu), moje odhlédnutí od prvního dojmu. Můj instinkt křičel to né, to není možné. Proč tu stojím jako kráva, potřepajíc si neupřímně podanou dvojicí rukou a kývám, ano ano, od pole se to bude špinit a proto to bude tak a tak. I když je jasné, že tyhle dva odstíny (střecha a fasáda) doopravdy nejdou dohromady… Mockrát člověk potká tyhle typy lidí a obloukem se jim vyhne. Jsou to chodící JÁJÁJOVÉ. Pokrytecky vás vyslechnou a potom řeknou, že to bude podle nich. Snaží se na vás lehce tlačit, že jste se přeci shodli. Ba ne, jsou to odporní manipulátoři, kteří si myslí, že je budete (muset) mít rádi. A kdo je naivní a chce s lidmi vycházet, to je starý blbec a dobře mu tak. Teď to máte.